Půjčování knih a dědění tepláků, to je asi jediná věc, která byla před rokem 1989 udržitelná. Bohužel jsme mohli číst a nosit jen to, co nám režim a ekonomická situace dovolily. Bouřlivé debaty o literatuře, o tom, jestli radši zakázané autory Zahradníčka, Hrabala nebo Linhartovou, se mohly vést jen v undergroundu.

Se sametovou revolucí před 35 lety se začala psát nová kapitola. Můžeme číst, co chceme, knížek nám v knihovně přibývá a rozšiřujeme si obzory. Dáváme druhou šanci nejen knihám a autorům, ale i lidem, kteří nikdy nedostali ani tu první. Nabyté znalosti a prožitky z literatury chceme šířit do společnosti a debatovat je veřejně.

Ne všichni se ale s jejími výsledky ztotožní, ne všichni a všechno druhou šanci dostali. Můžeme to zkoušet znovu a znovu. Pročíst si společnou cestu. A místo rozkolů dávat důraz na svobodu, kterou už 35 let prožíváme. Protože svoboda je to, co nás všechny spojuje.