Život naruby

Hlavou mi běží stále dokola ta stejná otázka: Jak se to mohlo stát?

V prázdném domě, kde jsem se vdávala, ke kterému jsme přistavovali, protože jsem měla víc dětí než ložnic, jsem byla nyní úplně sama. Bylo mi skoro padesát. Manžel, o kterém jsem byla přesvědčená, že je mojí životní láskou, mě podvedl, a pak se rozhodl, že nechce dál pracovat na zachování našeho manželství. Moje děti se mnou nemluví: žádné telefonáty k narozeninám, žádné textovky s přáním k Vánocům. Nic. Jejich táta – kamarád, na kterého jsem se mohla dlouhé roky spolehnout – zmizel z mého života. Kariéra, kterou jsem pracně budovala od chvíle, kdy jsem se v šestnácti letech odstěhovala od mámy, uvízla na mrtvém bodě, nebo možná dočista skončila. Všechno, k čemu jsem měla nějaký vztah – a dokonce i moje zdraví -, mě opustilo. Trápily mě nesnesitelné migrény a děsivě rychle jsem ztrácela váhu. Vypadala jsem tak, jak jsem se cítila: zničeně.

Copak tohle je život? přemítala jsem. Protože jestli ano, mám toho dost. Nechápu, co tu vlastně dělám.