Žít, abych mohl vyprávět

Paměti nejvýznamnějšího latinskoamerického spisovatele španělského jazyka, nositele Nobelovy ceny, vyvolaly loni ve světě obrovskou pozornost. Ve španělštině vyšly v nákladu neuvěřitelných 1,2 milionu výtisků, v Mexiku je kniha označována za událost století. Co je vlastně na pamětech tak zázračného? Márquez má úžasnou básnickou paměť, poznamenal v odpovědi recenzent časopisu Time. A nejen romány, ale i paměti píše svým nezaměnitelným stylem, v němž se mísí fantazie s realitou… Vyprávění začíná scénou, v níž se Márquez vrací do svého rodného města Aracataca; doprovází matku, která chce prodat dům po prarodičích, v němž autor jako dítě poslouchal babiččina fantastická vyprávění. Text postihuje 30 let autorova života, větší část knihy je věnována jeho novinářské činnosti, psaní pro Heraldo a Espectador, ale i přátelství s Fidelem Castrem. Poznali se roku 1959 v Havaně, kam Márquez přijel psát o vítězství revoluce. Castro mu nabídl místo korespondenta v Bogotě a od té doby mu spisovatel posílal rukopisné verze svých knih ještě před tím, než vyšly.