Svědkyně ohně

Je běžné, že policie při vyšetřování komplikovaných případů využívá pomoci spiritualistických médií. Ale není zaznamenán jediný případ, kdy by médium přispělo k vyřešení případu. Flora Hansenová sama sebe nazývá spiritualistickým médiem. Už řadu let si vydělává na živobytí tak, že ostatní přesvědčuje, že umí mluvit s mrtvými. Jednoho srpnového večera slyší ve zprávách o děsivé vraždě v ústavu pro dívky se sklony k destruktivnímu chování. Flora Hansenová se rozhodne, že zavolá policii a oznámí, že se jí podařilo kontaktovat ducha mrtvé dívky. Z vyšetřování jednoznačně vyplývá, že pachatelem tohoto činu je jedna z chovanek ústavu, „hodná“ a tichá dívka, která z ústavu utekla tu samou noc, kdy byla spáchána vražda. Když Joona Linna začne pátrat v její minulosti, objeví, že to s tou její dobrotou nebude až tak horké. Joona už strávil na místě činu víc času než kterýkoliv jiný detektivní inspektor. Ale stále má pocit, že tu ještě neskončil, že je tu ještě něco, co musí vidět. Než odejde z toho hrůzostrašného pokoje, musí objevit detail, jehlu v kupce sena, po jejíž niti je možno se vydat dál. Dívá se na dívku v posteli. Její bledá pleť stále vyzařuje slabé teplo. Ruce má semknuté na obličeji, jako by si hrála na slepou bábu a zrovna pikala. Opatrně se nad ní nakloní a zjistí, že pod nehtem ukazováčku na levé ruce něco je. Vypadá to jako tmavočervené zrnko písku nebo úlomek rubínu. Zamrká a pokusí se zaostřit pohled. Je obtížné se soustředit na drobounké červené zrnko v pokoji pokrytém stříkanci krve, ale nevzdává se, naklání se víc a víc, až ucítí sladkou vůni. A náhle pochopí, co je ta věc pod nehtem. Hon na pachatele je plný nečekaných a násilných zvratů. Zdá se, že každá nalezená odpověď vede k dalším záhadám a to, co se zdálo být jednoduché, je v příštím okamžiku plné slepých uliček. Ačkoliv pátrání dospělo do mrtvého bodu, policie dál ignoruje telefonát Flory Hansenové. Nejdříve za svou informaci žádala peníze, ale teď už jen stále úpěnlivěji žádá, aby ji prostě vyslechli.