Poutí k sobě aneb (ne)dokončené putování

„Dejme Santiago ode dveří domu!“ prohlásil jednoho večera Milan, když jsem u něj byla zase na asistenci. Milan byl můj klient se svalovou dystrofií odkázaný na vozík. Lidé s tímto onemocněním se nedožívají vysokého věku. Milanovi táhlo na šedesát. Měl silnou vůli a neskutečnou touhu žít. Vzepřel se svému osudu a žil plnohodnotný život. Přesto, že byl zcela nehybný a zvládal už jen mluvit, byl věčný optimista s úsměvem na tváři. Měli jsme toho s Milanem spoustu společného. Byli jsme oba šílenci pro každou špatnost a žili své životy naplno – každým okamžikem. A díky této kombinaci vznikla naprosto šílená myšlenka – vyrazíme pěšky z Olomouce do španělského Santiaga de Compostela a až na samotný konec světa – k Atlantiku.