Podzim patriarchy

Téma samozvaného diktátora je pro latinskoamerickou literaturu poměrně typické, dokonce až obsedantní, a objevuje se v řadě děl. Zatímco například kubánský prozaik Alejo Carpentier zvolil ve svém díle Náprava dle metody přesný dobový a sociální rámec, a podobně Haiťan René Depestre nenechává v románu Jako o závod nikoho na pochybách, o jakou zemi či vládce jde, García Márquez zpracoval látku jinak: zamířil k parodii a satiře. Charakteristický styl vyprávění, příznačný pro Sto roků samoty, je zúžen na několik bizarních motivů ze života dosazeného tyrana. Spisovatel překvapuje až hypertrofií obrazů a scén, kdy se ve stále nových obměnách kupí obludné fikce, krouživými pohyby děje a anachronismy je popírán lineární čas, kdy se logika jeví jako naprosto nepotřebná a skutečnost je obrazně řečeno trhána na kusy. Společně s tím se čtenář musí zorientovat v netradiční podobě textu, který je interpunkčně téměř nepřerušován. Autor místo klasické přímé řeči přechází z jedné osoby na druhou, splétá postavu vypravěče s jednajícími osobami, a vytváří tak podivuhodný obraz „reality“. Skvěle se mu daří zkomponovat rekviem nad figurou jednoho samovládce. Zároveň Márquez nastoluje otázku moci obecně, v románu zaznívá i rozměr existenciální a v neposlední řadě zde hrají svou roli symbolika a motivy smrti, charakteristické pro období barokní.