Na Chesilské pláži

McEwanův příběh jedné svatební noci z počátku šedesátých let, zasazený do krásného prostředí na pobřeží jižní Anglie, nabízí hluboké zamyšlení nad dobovou podmíněností lidského chování, citů i vztahů. Děj se odehrává v časech, kdy v ovzduší rezonují naděje nadcházejícího svobodomyslného desetiletí i první písně Beatles, proslýchá se cosi o americkém vynálezu v podobě antikoncepční pilulky, společnost však žije ještě zcela v zajetí tradiční morálky. Oba protagonisté novely jsou „mladí, vzdělaní“ a bez předsudků, jak nás autor neopomene upozornit hned v úvodní větě, a přesto je jejich vztah dobově podmíněný mnohem víc, než si jsou ochotni připustit. Hořkosladká rekapitulace z perspektivy mnohaletého odstupu v závěru knihy o tom podává výmluvné svědectví. Sevřený milostný příběh, který – ač hluboce dojímavý a tklivý – je na hony vzdálený představám červených knihoven, je vrcholem spisovatelova vyzrálého umění. Autor už nepotřebuje makabrózně šokovat jako kdysi v románu Betonová zahrada, jímž se proslavil, ba ani používat nezvyklé situace, tak hojné v pozdějších dílech (Dítě v pravý čas, Nezničitelná láska, Pokání). Na půdorysu běžného, byť jistě výjimečného večera dvou obyčejných lidí nám se svrchovaným literárním mistrovstvím podává zprávu o druhé polovině dvacátého století i o „nezničitelnosti“ a síle lásky.