Moc bezmocných

Esej, věnovaný „památce Jana Patočky“, na začátku popisuje nový jev „disidentství“ a charakterizuje jej jako politické působení skupin, které se v „post-totalitních režimech“ snaží politicky působit, aniž by se chtěly přímo podílet na státní moci. Odtud také název „Moc bezmocných“.

Další odstavec charakterizuje tehdejší východoevropské režimy, které autor označuje jako „post-totalitní“ a odlišuje je od známých diktatur. Zatímco klasické diktatury jsou obvykle omezeny na menší území, nejsou historicky zakotvené, nemají propracovanou ideologii a panuje v nich jakési revoluční nadšení, v post-totalitním systému je tomu jinak. Následuje epizoda se zelinářem, který dá do výlohy heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Heslo pro něj nemá žádný význam a je pouze gestem přizpůsobení a vyjádřením loajality vůči režimu. K tomuto příkladu se autor opakovaně vrací a ukazuje na něm rozpor mezi „intencemi života“ a „intencemi systému“, zejména působením jeho ideologie jako prostředku, jímž se společnost v totalitě udržuje sama.

Proti této veřejné lži Havel staví – v navázání na A. Solženicyna – „život v pravdě“ jako nárok a možný politický program, který se však nechce ucházet o státní moc. Je totiž přesvědčen, že obnova svobodné společnosti nemůže znamenat jen návrat do dřívějších poměrů, nýbrž „musí vycházet od člověka, od lidské existence“, ze základní rekonstituce jeho „vztahu k sobě samému, k druhým lidem, k univerzu“.

V dalších odstavcích autor rozebírá povahu možné opozice a význam pojmu „disident“ v tehdejších poměrech, a to na příkladě Charty 77. Zmiňuje dále Masarykův pojem „drobné práce“ a ukazuje na jeho omezení v daných poměrech: i drobná poctivá práce zde musí narazit na bariéry režimu. Naproti tomu autor staví možnosti „nezávislého společenského života“ či „společenské sebeobrany“, jak to formuloval polský výbor KOR. Nový politický program se podle autora vyznačuje tím, že se především brání, čímž se výrazně liší od tradičního pojetí politiky, jak vládní tak opoziční.

Obrana se v celém východním bloku vede na legálním základě, což je pro ni podstatné, a snaží se bránit především lidská a občanské práva. Autor pak cituje koncept „paralelních struktur“ dalšího chartisty a disidenta Václava Bendy a dál jej rozvíjí. Není to jen oblast politiky, která potřebuje proměnit, neboť celá technická civilizace se ocitá v krizi, jak ji popsal filosof Martin Heidegger. Poslední odstavce jsou pak věnovány otázkám mravní rekonstrukce společnosti, ekologického hnutí a pozitivního programu samosprávných disidentských skupin.