Hříchy a vášně přemyslovských králů: aneb Horká krev na českém trůně

Přemyslovci… Jméno bájného českého rodu zas a znovu rezonuje v našich myslích i srdcích. Dynastie, která se vynořuje z šera českých dějin a po mnoha vzestupech i pádech se stává jedním z nejvýznamnějších stavebních prvků naší historie…
V knize Hříchy a vášně přemyslovských králů nahlíží známý spisovatel a publicista Jan Bauer na přemyslovské krále (a jejich předchůdce knížata) nejen jako na historické osobnosti, ale hlavně jako na muže z masa a kostí. Muže vášnivé, hříšné, plné lásky i nenávisti… Vždyť i všemocný vládce je také – a především – člověk. A příslušníkům přemyslovské dynastie vskutku nebylo nic lidského cizí.
Ve výčtu přemyslovských „pikantních historek“ samozřejmě nemůže chybět morganatický vztah Oldřicha a Boženy, stejně jako Břetislavův únos Jitky. Tyto milostné eskapády jsou pojednány vtipně a pro někoho možná i překvapivě. Pokusíme se odhadnout, jestli měl vůbec první český král Vratislav víc manželek, nebo konkubín, či zda byl druhý český král Vladislav „pod pantoflem“ své pozoruhodné manželky Judity, zastavíme se u rozvodu Přemysla Otakara I., který zaměstnal církevní i světské špičky tehdejší Evropy, zamyslíme se, zda měl pravdu slavný historik Josef Pekař, když napsal, že Václav I. přebýval na hradech „ku kratochvílích vystavěných“, i nad tím, jestli nám synovská revolta pozdějšího Přemysla Otakara II. proti Václavu I. nepřipomíná něco z našich vlastních životů… Co si asi „král železný a zlatý“ myslel, když si vedl k oltáři o dvaatřicet let starší Markétu Babenberskou? Kam zmizela jeho milenka Anežka, řečená Palceřík? Bylo největším hříchem jeho druhé manželky Kunhuty to, že nechtěla zaplatit za tehdy tak exotické lvy, nebo tento poklesek bledne ve srovnání s ojedinělým – i v evropském měřítku – vztahem se Závišem z Falkenštejna? A jak dokázal spojit Václav II. v jednom těle bujného milovníka i neurotického básníka? Nakoukneme také pod pokličku rodinných vztahů, kdy výběr nového panovníka znamenal leckdy horké chvilky pro kandidáty i stále ještě mladý – a nepříliš stabilní – český stát. A zvláštní pozornost je věnována vraždám českých panovníků – a to nejen Václava III., jehož smrtí hlavní přemyslovská větev vymřela po meči. Avšak nikdo ji už nikdy nevymaže z našich dějin. I proto je dobré a zajímavé přečíst si o tom, jací byli muži, kteří psali naše dějiny, i jaké ženy je často velmi umně ovládaly.