Anglické hodiny

Henrymu Jamesovi je v Anglii dobře, tak dobře, že ji poctil magií výřečnosti, v níž svého času nenašel mezi Američany konkurenta. Při objevování krás země, kterou coby odchovanec měšťanského New Yorku na sklonku života přijal za náhradní vlast, se jeho bystrozrak uplatní nejen ve chvílích, kdy se fascinovaně zahledí na Londýn, babylonskou podstatou děsivý a zároveň lákavý mumraj lidských typů. Jasnozřivě se projeví i na vrcholcích majestátních útesů, na sedačce obyčejné lokálky, na chodbách sirotčince nebo na výpravách, při nichž spisovatel z pozic vlažného křesťana glosuje zdánlivě ustrnulý klid zdejších katedrálních městeček. Stranou od projevů rodícího se masového turismu putuje autor pěšky, na bicyklu i ve člunu za dávnou historií ostrovní velmoci, jelikož malebné trosky ohlodané zubem času ho odedávna vábí nejvíc. Kráčí ve stopách kolegů Thackerayho, Dickense či Scotta a všímá si pozůstatků „veselé Anglie“ ze Shakespearových dob. To dědictví je přece patrné i nadále: v rozkochání pozdní viktoriánské éry, která se navzdory útlocitně pěstěné uměřenosti tak ráda baví, zvlášť když se namane neděle, park, neřkuli dostih v Derby. Angličan svého času vynašel způsob, jak pohodlně žít a současně si uhájit čest i svobodu volby – a o tom jednadvacet črt láskyplně ostřených Jamesovou „dvojitě broušenou ironií“ vypovídá ze všeho nejvíc.