Po úspěšném vydání knihy Srpny přichází Jakub Stanjura s dalším psychologickým románem, který nese název Medúzy. I zde se autor dotýká vážných a často tabuizovaných témat, zejména pak motivu chronické nemoci.
Co ho vedlo k sepsání nové knihy? Jak prožíval období pochybností i radostí při tvorbě Srpnů? A do jakých knih se nejraději začte on sám? O to vše se s vámi Jakub Stanjura podělí v následujících řádcích.
Uvádíte, že Medúzy vycházejí ze skutečných událostí, které se staly lidem z vašeho blízkého okolí. Pamatujete si, co ve vás spustilo potřebu tento příběh zachytit?
Myslím, že to byl především vztek na situace, ve kterých jsme se já i lidé kolem mě ocitli. Na lékařských prohlídkách jsem zažil spoustu ponižujících chvil, a když jsem o tom začal mluvit s někým dalším, zjistili jsme, že máme společnou zkušenost. Tím nechci říct, že bych psal čistě kvůli rozčilení, s nějakou potřebou se mstít. Medúzy ve mně postupně zachytily spoustu emocí, ale vztek stál na počátku toho všeho.
Medúzy působí mnohem temněji, než váš debut Srpny. Pracoval jste s atmosférou knihy vědomě, nebo se do psaní knihy promítaly vaše emoce, spojené s tématem knihy?
Obě tyhle věci se prolnuly. Moje emoce se do příběhu samozřejmě promítly, ale vědomě jsem pracoval také s tím, v jaké posloupnosti je ukážu, jakým způsobem je prozkoumám. Poměrně brzy jsem tušil, že chci, aby kniha obsahovala prvky detektivky a thrilleru, ale aby nebyla pouze tím nebo oním. Žánrové zvyklosti obou mi však pomohly určit si směr, zvolit si, co všechno s motivy zmizení a pátrání chci dělat. Nakonec si myslím, že právě mizení hraje v knize jednu z největších rolí, vypravěčka už od začátku hledá něco, co jí chybí - přítelkyni i část sebe sama.
Jak vzpomínáte na tvorbu Srpnů? Překvapil vás nějaký okamžik, který se pojí s procesem vydávání knihy?
Za těch několik let, co uběhly od chvíle, kdy jsem na Srpnech začal pracovat, jsem toho spoustu zapomněl, hlavně to nepříjemné. Každopádně si pamatuju, že jsem zpočátku vůbec netušil, co dělám, kam příběh povede a jestli ho někdy dokončím. Podobně jako u druhé knihy jsem zažíval radost i smutek podle toho, jestli se mi v psaní zrovna dařilo, nebo ne. Myslím si ale, že to tenkrát bylo v něčem jednodušší, protože to, že jsem nic neuměl, mi dávalo trochu víc svobody. U druhé knihy pro mě bylo psaní komplikovanější. Řekl jsem si, že chci, abych ji po dopsání vnímal jako propracovanější, a toho se dosahuje hůř, alespoň mně to tak připadalo. U obou knih ale později převládlo to pozitivní - těžko se mi popisuje ten pocit, který zažívám, když napíšu větu, odstavec, stránku, z níž mám dojem, že přesně vystihuje cosi uvnitř mě. Je to však jeden z hlavních důvodů, proč píšu.
Určitě zde máme mnoho čtenářů, kteří také sní o vydání knihy, ale píší jen ,,do šuplíku”. Jakou radu byste jim vzkázal?
Vzkázal bych jim, aby k sobě byli laskaví. Psaní je náročná věc, a to nejen proto, že člověk musí často psát mimo pracovní dobu a na hranici vyčerpání, ale i proto, že od vás může práce na knize vyžadovat i další věci, které nemusí být příjemné: dlouhodobou disciplínu, důvěru ve vlastní schopnosti. Co tak slýchám, většina autorů a autorek, včetně mě, pochybuje o tom, zda by vůbec psát měli, zda to vůbec umí, a přál bych si, abychom se těchto kolektivních obav mohli vzdát a soustředit se pouze na práci, kterou máme tolik rádi. Vím však, že je to náročné, a myslím, že neuškodí, když začneme tím, že na sebe nebudeme tolik přísní. Ona totiž právě sebedůvěra nakonec určí, jestli knihu dokončíme a najdeme odvahu ji někomu poslat.
Prozraďte nám teď něco o tom, jaký jste čtenář. Jaké tituly nalezneme ve vaší knihovně?
Nevím, jestli to dokážu, ale pokusím se. Nejsem ničím výjimečný čtenář, naopak mám pocit, že přelétávám od žánru k žánru. Rád zkoumám mezilidské vztahy a to mi otevírá dveře jak ke společenské próze, tak ke sci-fi, historickým románům nebo třeba hororu. V mé knihovně je nejvíc knih od Margaret Atwood, Dona DeLilla, Hilary Mantel nebo Ottessy Moshfegh. Vzhledem k tomu, že jsem vystudoval anglistiku, se zaměřuju spíš na anglickou a americkou literaturu a literaturu bývalých kolonií, z té můžu zmínit například J. M. Coetzeeho, Caryla Phillipse nebo Andreu Levy. Vnímám, že je důležité, abychom nečetli pouze příběhy velkých impérií, ale i zemí, které byly velmocemi vykořisťovány.
Na závěr už trochu odlehčeněji. Máte nějaké knižní guilty pleasure nebo přiznání?
Přemýšlím, co o sobě napsat, abych nepůsobil nudně nebo sociopaticky. Moje přiznání je, že nenávidím knihy v pevné vazbě. Asi to působí povrchně, ale často si knihy vozím ven a pevná vazba se opravdu pronese. Upřímně nechápu tu českou posedlost vydávat vše v hardbacku. Omlouvám se všem, které tímto podráždím, ale typ vazby u mě kolikrát rozhoduje, jestli si knihu pořídím, nebo ne. Samozřejmě si ji - když o knihu opravdu stojím - koupím i v té pevné, ale skřípu u toho zuby.
