Soudobé Dějiny: Nekonečný příběh s náhlým koncem 1-2/2011

Autor se v úvodním článku vrací k historické konferenci „Železná opona – její spouštění, střežení a stržení: Studená válka a středovýchodní Evropa dvacet let poté“ (Dropping, Maintaining and Breaking the Iron Curtain: The Cold War and East-Central Europe Twenty Years Later), která se konala ve dnech 19. až 21. listopadu 2009 ve Strakově akademii a v Lichtenštejnském paláci v Praze, podrobně informuje o jejím průběhu a zároveň seznamuje s tématem tohoto dvojčísla Soudobých dějin, jehož hlavní blok sestává z šesti studií vzniklých rozpracováním zvláště zajímavých referátů, jež přednesli zahraniční účastníci pražské konference. Při příležitosti dvacátého výročí zhroucení komunistických režimů ve středovýchodní Evropě konferenci uspořádal Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v. v. i., ve spolupráci s Úřadem vlády České republiky a rovněž s Institutem mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Bilančního setkání špiček světové historiografie studené války nad postupně zpřístupňovanými dokumenty a měnícími se interpretacemi se aktivně zúčastnily tři desítky historiků ze Spojených států a jedenácti zemí z obou částí dříve rozdělené Evropy. Během konference tehdejší premiér České republiky Jan Fischer udělil sedmi historikům Pamětní medaili Karla Kramáře za významný přínos k poznání moderních českých, respektive československých dějin (vyznamenáni byli Vojtěch Mastný, Thomas Blanton, Alex Pravda, Mark Kramer, Vilém Prečan, William Taubman a posmrtně Saki Dockrillová).
V úvodní panelové diskusi se historici spolu s některými tehdejšími aktéry zamýšleli nad formováním nového mezinárodního uspořádání ve světě, a hlavně v Evropě v prvních měsících a letech po skončení studené války. Klíčovými procesy zde bylo sjednocování Německa, rozklad vojensko-politických struktur východního bloku a rozšiřování západních integračních struktur – Severoatlantické aliance a Evropské unie. Dynamicky se utvářející realita přitom pohřbila koncepce, jež ve svých myšlenkách rozvíjeli někteří státníci (evropská konfederace Françoise Mitterranda, „společný evropský dům“ Michaila Gorbačova). V bohaté výměně názorů se opakovaně vracela myšlenka, že podoba evropského uspořádání, k níž dospěl vývoj po studené válce, nebyla nikterak samozřejmá a že především s rozšířením NATO východním směrem původně prakticky nikdo z aktérů nepočítal. V následujících panelech se účastníci věnovali otázce, zda soupeření o střední Evropu bylo hlavní příčinou studené války, úloze strategického plánování a jaderných zbraní a protisměrným snahám o udržení, respektive rozbití studenoválečného statu quo. Vrchol konference podle Smetany přinesly panely zasvěcené Německu – jeho rozdělení, paralelní existenci dvou států a znovusjednocení – a zvláště konci studené války. Konferenci pak uzavřely nadčasové reflexe komunismu a studené války. V poslední části příspěvku se autor zabývá některými terminologickými problémy v souvislosti s publikovanými články.