Přiletěli si pro mě vrtulníkem. Byl jsem právě vzadu za domem a lopotil se s činkami, když jsem zaslechl, jak se blíží. Museli přistát na kukuřičném poli, protože jim trvalo zhruba čtvrt hodiny, než prošli po příjezdové cestě, zatočili kolem domu a našli mě, jak za terasou vzpírám na benči 157,5 kilogramu železa. „Jste povolán zpět do činné služby. Oblečte se a pojďte s námi!” sdělili mi. Tak přibližuje Richard Marcinko ve své druhé knize Profesionální válečník 2 s podtitulkem Rudá buňka vlastní znovuzařazení do supertajných protiteroristických jednotek americké U. S. Navy.

Marcinka povolali zpět do služby, protože nejvyšší místa věřila, že by mohl státu pomoci vyřešit kritickou bezpečnostní otázku té doby, což byl odliv jaderné technologie do Severní Koreje. V tomto případě se jednalo o organizovaný program tajných krádeží jaderného zařízení, které by měl Marcinkem vedený speciální útvar pod názvem Rudá buňka zastavit dřív, než se o celém problému dozví masmédia. Tak by mohlo všechno zůstat v tichosti pod pokličkou bezpečnostního aparátu, vysvětluje autor důvody Marcinkova znovupovolání do činné služby.

V podstatě se měl se svými muži dopravit do severokorejských vod, kde měli proniknout do krytů pro miniponorky u Čchongdžinu, což byl nejtajnější námořní objekt v zemi, a na všechny miniponorky, které tam najdou, přimontovat podvodní vysílačky, takže by pak jejich veškerý pohyb mohly monitorovat americké družice.

Čchongdžin se používá jako překladiště. Ukradené materiály se pašují na nákladních lodích nebo tankerech, které plují do tohoto přístavu. Tady vstupují do hry miniponorky, které dopraví zboží z přístavu na vojenskou základnu, na níž byly vybudovány silné betonové ponorkové kryty, které chrání před družicovým sledováním. Uvnitř těchto krytů se jaderný materiál vyloží a schovaný v jiném nákladu převeze automobily do Jongbjonu. U Jongbjonu, přibližně sto šedesát kilometrů od přístavu Čchongdžinu proti proudu řeky Čchongčchon, je reaktor, který produktuje plutonium, využitelné pro jaderné zbraně, a laboratoře na výrobu detonátorů a dalších součástí nukleárních bomb.

Příslušníci Rudé buňky měli odcestovat na Havaj, odtud se jednotlivě dopravit letadly do Tokia, sejít se měli na společné americko
japonské námořní základně Jokosuca, která leží Tokiu nejblíž. Letadlem odletí nad Japonské moře, kde seskočí, ve vodě je vyzvedne atomová ponorka, která bude vybavena pro zvláštní operace speciálními lasturovými kryty s jejich potápěčskými dopravními prostředky. Doplují k Severní Koreji, provedou akci, nalodí se znovu na ponorku a odjedou zpátky do Japonska a odtud se vrátí civilním letadlem do USA.

Velící admirál neustále Marcinkovi opakoval, že úkolem není nic jiného než proniknout dovnitř a hned vylézt ven. To se Marcinkovi vůbec nelíbilo a již předem věděl, že tak jednoduše celý úkol neprovede…

Nalodění na ponorku v Japonsku trvalo necelé tři hodiny. Časně ráno opustili přístav a s pomocí lodivoda propluli kanálem. Převlékli se do potápěčských obleků, zabalili si bojové vesty, připevnili nože a pouzdra na zbraně. Mikrovysílače, které měly přichytit na miniponorky, byly v pořádku a bzučely. Nabili zbraně, vzali s sebou šest Glocků-19 se zaměřovači pro noční vidění na tritiové baterie, sestavili dohromady čtveřici ruských podvodních pušek, připravili infračervené fotoaparáty. Vyzkoušeli spojení s ponorkou a její velitel jim vyřídil svolení velitelství zahájit plánované operace.

Cesta k cíli probíhala hladce, na vkus Marcinka až příliš. Za necelé dvě hodiny dosáhli vnější hranice přístavního areálu. Po vynoření zjistili, že jsou v přístavu čtyři cíle. V hloubce osmnácti metrů se kanálem posouvali dál do středu čchongdžinského přístavu. Na hladinu se vynořili zhruba pět set metrů od miniponorek. Hned vedle nich kotvila nákladní loď. Když se na tu loď Marcinko podíval pozorněji, zjistil, že to není žádná loď na přepravu kontejnerů, nýbrž mateřská loď miniponorek konstruovaná tak, aby vypadala jako nákladní loď.

Miniponorky ve skutečnosti byly proti družicovým snímkům mnohem větší a hrozivější. Měřily dvacet metrů na délku a pět metrů na šířku, vyrobené byly v Německu. Bylo vidět, že mají obrovský nákladní prostor, v němž byla spousta místa pro špionážní elektroniku, rakety, které lze střílet nad hladinou, a dokonce i pro taktické střely.

Čtyři muži z Marcinkova komanda připevňovali na miniponorky mikrovysílače a Marcinko s dalším mužem plavali k mateřské nákladní lodi. Byla sto padesát metrů dlouhá a přiměřeně široká. Pustili se do obhlídky kýlu. Pod čarou ponoru objevili v kýlu zabudovaná vrata na vtahování nákladu. Veliký nákladový prostor určitě postačoval k tomu, aby mohla dovnitř zalézt dvacetimetrová ponorka a vyložit tam svůj náklad. Tak se tedy to pašování a překlad zboží odehrává. Vtom mu blesklo hlavou: Co kdyby ji potopili a poslali tak jaderný program k čertu? Svůj úkol jinak splnili ponorky jsou napíchnuté a fotografií mají spoustu.

Dotlačili pod loď, hned za podvodní vrata, nálož, kterou zde upevnili. A rychle uháněli ke své ponorce, aby unikli výbuchu. Pokud by je zastihl v dosahu jednoho kilometru, následující otřes by je zabil.

Zhruba po půl hodině plavby je zasáhla tlaková vlna. Najednou je něco zdvihlo nahoru a mlátilo s nimi kolem. Bylo to neuvěřitelné, píše autor, nikde žádný hluk, ale přitom jako kdyby všechno právě vylétlo do povětří. Marcinko neslyšel, v uších se mu ozvalo šílené dunění a skoro přišel o kyslíkovou masku. Vynořili se. Zčeření vody bylo až dva a půl metrů hluboké a vítr nad hladinou byl strašný. Létali tam jako hadr na holi. Znovu se ponořili a pelášili pryč, ke svému domovu ponorce.

Dálnopis CIA, adresovaný japonské tajné službě potom pravil: Satelitní průzkum hlásí masivní explozi v prostoru přístavu Čchongdžin. Oficiální reakce Severní Koreje říká, že na jednom ze severokorejských nákladních člunů, který byl naložen fosfáty, došlo k úniku metanu a následnému výbuchu. Jde prý o naprosto interní záležitost, končí autor vyprávění o jedné z řady akcí Rudé buňky.

-28%