, 
a 
Deník Helgy Weissové je autentickým svědectvím dívky z pražské židovské rodiny, která přežila hrůzy druhé světové války. Stejně jako v případě Deníku Anny Frankové jde o dílo mezinárodního významu, jež se stane součástí paměti lidstva. V roce 1938, kdy si Helga začala deník psát, jí bylo devět let. Spolu s rodiči prožívala první příkoří, kterých se Židé v protektorátu dočkali, a jen bezmocně přihlížela postupným deportacím svých kamarádů, spolužáků i příbuzných. Roku 1941 se Weissovi dostali do Terezína, kde žili společně až do otcovy deportace do Osvětimi v roce 1944. Dva dny po jeho nuceném odjezdu byly do transposrtu zařazeny i Helga s matkou. Školní sešit, do kterého Helga po celé ty roky tužkou zapisovala děsivý vývoj událostí i své pocity, zazdil její strýc do jedné z terezínských zdí. Helžin tatínek byl v Osvětimi zavražděn, ale Helga i její maminka jako zázrakem přežily pobyt v Osvětimi, Freibergu a Mauthausenu i náročnou cestu zpátky domů do Prahy. Helze je patnáct a půl, když do deníku dopisuje své zážitky od odjezdu z Terezína. Je jednou z mála Židů, kteří se do Prahy vrátili a i po válce ve městě zůstali. V češtině vychází autentický deník Helgy Weissové (provdané Hoškové) vůbec poprvé. Doprovází jej ilustrace, na nichž malá Helga zachytila svou touhu po normálním životě, pospolitost lidí žijících v Terezíně, snahu dospělých děti i v tak složitých podmínkách vzdělávat i každodenní podobu života v ghettu. V knize najdete také několik stránek přetištěných ze sešitu, který její příběh uchoval, a rodinných fotografií. Kniha vychází s předmluvou Zdeňka Mahlera a doslovem Ivana Klímy